Ještě před několika lety by podobný krok působil téměř nemyslitelně. Zlato uložené v trezorech Federální rezervní banky v New Yorku bylo po desetiletí symbolem bezpečí, stability a důvěry mezi západními spojenci. Dnes se ale situace mění. Evropské centrální banky postupně přesouvají část svých zlatých rezerv zpět do Evropy a nejde o náhodu ani o jednorázové gesto.

Co se vlastně děje a proč je tento trend zajímavý i pro běžné investory do fyzického zlata?

 
 
Proč bylo evropské zlato vůbec v Americe?
 
 

Po druhé světové válce nebylo neobvyklé, že evropské státy ukládaly své zlato v zahraničí. Hlavním důvodem byla studená válka – v případě sovětské invaze měly být národní rezervy mimo dosah nepřítele. New York se navíc stal světovým finančním centrem a trezory amerického Fedu nabízely vysokou úroveň zabezpečení i snadný přístup k mezinárodnímu obchodu se zlatem.

Německo, Nizozemsko, Itálie, Belgie i další země tak držely významnou část svých rezerv právě ve Spojených státech. Nešlo o projev nedůvěry vůči Evropě, ale o strategické rozhodnutí své doby.

 
 
Co se změnilo?
 
 

V posledních letech začaly centrální banky stále více přemýšlet nad jednou otázkou: Je lepší mít zlato tam, kde se s ním nejlépe obchoduje, nebo tam, kde nad ním máme plnou kontrolu?

Odpověď už není tak jednoznačná jako dříve.

Rostoucí geopolitické napětí, obchodní spory mezi spojenci i zkušenosti se zmrazením zahraničních státních rezerv po ruské invazi na Ukrajinu ukázaly, že umístění rezerv může být stejně důležité jako jejich objem. Zlato totiž není jen investiční kov – pro centrální banky představuje poslední pojistku důvěry v měnový systém.

 
 
Nizozemsko udělalo nejviditelnější krok
 
 

Největší pozornost letos vzbudila nizozemská centrální banka (DNB). Ta mezi březnem a srpnem 2026 přesunula přibližně 86 tun zlata z New Yorku a kanadské Ottawy do Evropy, především do Londýna a částečně do domácích trezorů. Celkové nizozemské rezervy přitom činí přes 612 tun zlata.

Zajímavé je, že většina operace vůbec neproběhla převážením zlatých cihel přes Atlantik. Přibližně 59 tun bylo prodáno v New Yorku a stejné množství zlata odpovídající mezinárodním standardům bylo nakoupeno v Londýně. Fyzicky se přepravila pouze menší část rezerv.

Oficiální vysvětlení DNB zní prostě: lepší krizová připravenost a vyšší dostupnost rezerv v případě mimořádných událostí.

 
 
Německo vyšlapalo cestu už dříve
 
 

Nizozemci nejsou první. Už v roce 2013 zahájila německá Bundesbanka rozsáhlý program návratu zlata do Frankfurtu. Během několika let repatriovala 674 tun, převážně z New Yorku a Paříže. Dnes drží více než polovinu svých rezerv doma, přesto zhruba 37 % německého zlata stále zůstává v New Yorku.

V roce 2026 se v Německu znovu objevily politické výzvy k úplnému stažení zlata z USA, vedení Bundesbanky však zatím tvrdí, že americké trezory nadále považuje za důvěryhodné.

 
 
Nejde o nedůvěru, ale o diverzifikaci
 
 

Bylo by chybou vykládat tyto přesuny jako „útěk před Amerikou“. Ve skutečnosti centrální banky spíše mění filozofii správy rezerv.

Místo koncentrace zlata v jednom zahraničním trezoru rozkládají své zásoby mezi domácí úložiště a evropská finanční centra, zejména Londýn. Ten zůstává největším světovým trhem s fyzickým zlatem, takže kombinuje vysokou likviditu s geografickou blízkostí evropským státům.

Jinými slovy: nejde o to, že by New York přestal být bezpečný. Jde o to, že v nejistém světě je výhodnější mít rezervy blíže domovu a pod větší vlastní kontrolou.

 
 
Co to znamená pro investory?
 
 

Centrální banky dnes nakupují zlato rekordním tempem a zároveň věnují mnohem větší pozornost tomu, kde je fyzicky uloženo. To je důležitý signál i pro soukromé investory.

Papírové instrumenty navázané na zlato mají své místo, ale skutečné slitky a mince představují majetek bez protistrany – jejich hodnota není závislá na solventnosti banky ani emitenta. Právě proto centrální banky drží tisíce tun fyzického kovu, nikoli pouze finanční deriváty.

Samozřejmě není důvod panikařit ani očekávat kolaps mezinárodního finančního systému. Přesuny rezerv jsou především dlouhodobým strategickým rozhodnutím. Přesto ukazují jednu důležitou skutečnost: v době rostoucí nejistoty nabývá fyzické vlastnictví zlata na významu.

 
 
Zlato jako kotva důvěry
 
 

Historie se často neopakuje doslova, ale rýmuje se. Po desetiletí bylo prioritou uložit zlato co nejdále od možného konfliktu. Dnes je prioritou mít jej dostatečně dostupné a pod vlastní správou.

Evropské centrální banky tím vysílají jasný signál: zlato není relikvie minulosti, ale strategické aktivum pro budoucnost. A právě proto zůstává jedním z nejdůležitějších pilířů ochrany majetku – ať už jde o státní rezervy, nebo o portfolio soukromého investora.