Sliby, chyby. Toto přísloví je ve vztahu stát občan téměř pravidlem, zejména v otázce peněz. Daňové zatížení trvale roste, stejně jako inflace státem emitovaných peněz. Vzrůstá zejména nepřímé zdanění, které není tak vidět. Roste DPH, poroste spotřební daň, v důsledku tedy porostou ceny a klesne kupní síla obyvatel. Připočteme-li inflaci a nejspíš i pokles výkonnosti české ekonomiky, pak důsledky pocítí každý.
K těmto evergreenům se v posledních týdnech přidaly zprávy o razantní změně ve stavebním spoření. A právě stavební spoření je produktem, který využívá velká část obyvatel České republiky. Produkt, původně koncipovaný jako podpora pro získání vlastního bydlení, využívá ovšem velká část občanů ke zvýhodněnému úročení svých úspor. Původní smysl stavebního spoření se tak vytratil již od samého počátku.
Ročně vydával stát na výplatu příspěvků ke stavebnímu spoření cca 10 miliard korun. Razantní změny před několika měsíci ohlásil tehdejší ministr financí Janota, který zvažoval snížení státního příspěvku z 3.000 Kč na polovinu. Pro úplnost dodejme, že původně střádalové dostávali příspěvek až 4.500 Kč ročně, a to při vložení vlastních prostředků ve výši 18.000 Kč ročně po dobu pěti let. V současnosti je pro získání třítisícového příspěvku zapotřebí vkládat 20.000 Kč a o rok déle, tedy po dobu šesti let.
Plány ministra Janoty bude v té či oné podobě realizovat současná vládní koalice. Pravděpodobný je scénář, kdy státní příspěvky budou zdaněny daní ve výši 50%. Tím stát elegantně změní původní podmínky, aniž by se vystavoval riziku soudních sporů s občany, kterým se jednostranná změna podmínek samozřejmě příliš líbit nebude.
Obdobná je situace u penzí, kdy bude docházet jednak ke snižování reálné hodnoty vypláceného důchodu a zároveň ke zvyšování věku pro odchod do penze. Pokud se naplní demografické scénáře, které počítají s nízkou porodností, pak na jednoho důchodce budou časem připadat pouze dva eknomicky aktivní plátci pojistného. Penze se proto stane almužnou, které se však mnozí ani nedožijí. Ostatně, dovedete si představit horníka nebo slévače, který pracuje v 68 letech?
Co z uvedených příkladů plyne? Především to, že dlouhodobá platnost jakýchkoliv smluv se státem je iluzí. Pokud politikové prohospodaří peníze v rozpočtu (které mimochodem do rozpočtu dodávají občané svými daněmi), sanují zaťatou sekeru opět z kapes občanů. Racionálně uvažují občan by se tedy neměl na jakékoliv státem garantované produkty spoléhat. Co bude v horizontu pěti, deseti či patnácti let s penzijním systémem nebo třeba se státními dluhopisy? Jaká bude inflace, jaká bude kupní síla v České republice? Zářnou budoucnost asi neočekává ani největší optimista…
Ve světle těchto faktů lze znovu opakovat starou investiční poučku, že každý člověk by měl být nejlepším správcem svých vlastních peněz . V první řadě to ovšem znamená, že si každý připustí nepříjemnou pravdu, že v jakékoliv smlouvě se státem jedinec vždy takzvaně tahá za krátky konec. Stát prostě může změnit cokoliv, kdykoliv a jakkoliv. Papírové produkty mají stejně krátkou životnost jako sliby politků. Investor by proto neměl zapomínat, že jedinou investicí, která přetrvá jakékoliv změny politických nálad i výkyvy papírové měny, jsou jedině investiční kovy. Proto je rozumné část vlastních prostředků pravidelně investovat především do nákupů investičního stříbra, neboť invesiční zlato je v současné době v poměru k investičnímu stříbru poměrně drahé. Pravidelné investování do drahých kovů lze přirovnat k budouvání bezpečného přístavu pro budoucnost. Naopak důvěřovat v platnost smluv uzavřených se státem může pro každého občana skončit nepříjemným vystřízlivěním, jak tomu je v těchto dnech například u stavebního spoření.
Vozík