Investoři sledují se zájmem dění v Řecku, které se stává pokusnou laboratoří akutního odvracení státního krachu v eurozóně. Připomeňme fakta – Řecko dlouhodobě falšovalo výsledky státního hospodaření a vědomě překračovalo dovolený schodek veřejných financí. Výdaje státu rostly a nové výdaje se řešily stále větším zadlužováním.

Řecko je názornou ukázkou, jak děsivý výsledek má kombinace politického populismu s chrlením nekrytých peněz. Je zároveň ukázkou nezodpovědnosti politků, kteří vědomě falšovali výkazy a bez ohledu na budoucnost zvětšují dluhy.

Zatímco u soukromého subjektu by takové jednání znamenalo bankrot a tvrdý trestní postih, pro Řecko se chystá pomoc z peněz daňových poplatníků zemí eurozóny. Výjimkou není ani Česká republika, kde se sice eurem neplatí, nicméně která také přispěje na sanování řecké rozmařilosti částkou 26,15 miliardy korun. Tuto částku v tichosti dne 1.dubna 2010 Česká národní banka půjčila za symbolický úrok 1% Mezinárodnímu měnovému fondu. Bezedná „achajská studna“ však spolyká více než 200 miliard eur během pěti let.

Co ovšem běžnému čtenáři uniká, je povzdechnutí mnoha ekonomů, že si Řecko „nemůže ulevit devalvací měny“. Jinými slovy – že si Řecko nemůže znehodnotit vědomě měnu a tak se zbavit části dluhů. Nebo, řečeno zcela bez obalu – že Řecko nemůže legálně okrást věřitele splacením znehodnocenými penězi a zároveň i okrást své občany znehodnocením jejich úspor.

Opět se tím potvrzuje, že jakýmkoliv současným penězům, které nejsou naprosto ničím kryty, není radno věřit. Pro každý stát, který se dostane do úzkých, je příliš lákavé znehodnotit svoji měnu bez ohledu na to, že tím zničí celoživotní úspory vlastních občanů. Stát, zpravidla prostřednictvím „nezávislé“ centrální banky, může kdykoliv tisknout peníze, nebo prostřednictvím dalších institucí emitovat nové a nové dluhopisy. Důvěřiví – nebo nepoučitelní – občané přijímají potištěné papírky, jejichž hodnota trvale klesá. Nebo nakupují státní dluhopisy, jejich výnos během pár let pohltí inflace.

Je veřejným tajemstvím, že velké problémy s deficitem má také Španělsko, Portugalsko a další státy. Obrovské problémy přinese také stárnutí evropské populace, jak se ukazuje již nyní v Německu, i trvalý pokles konkurenceschopnosti Evropy. Důsledkem bude omezení či přímo kolaps penzijních systémů. A první trhliny se objevují již nyní – například penzijnímu systému u nás, v České republice, v době psaní těchto řádek chybí již 35 miliard korun.

Opravdu bude možné, aby si evropské země dlouhodobě žily nad poměry, respektive sanovaly současné dluhy novým a hlubším zadlužením? Nelze očekávat, že bohatší státy budou ochotny vydržovat chudé sousedy věčně. I v Německu, největší evropské ekonomice, skočily „zlaté časy devadesátých let“, kdy Kohlova administrativa nalévala do sjednocení Evropy a vytvoření eurozóny miliardy. Vlivný německý politik Frank Schäffler, jehož Svobodní demokraté (FDP) jsou v koalici s konzervativci (CDU) kancléřky Angely Merkelové, prohlásil: „Jestliže Řecko okamžitě nezačne tvrdě šetřit, musí odejít z eurozóny“. To by ovšem byl faktický konec konceptu eurozóny a eura.

Evropu, i nás v České republice, tedy bohužel čekají nové emise ničím nekrytých peněz, nové emise dluhopisů a v konečném důsledku stejný úpadek eura, jaký od sedmdesátých let zažil americký dolar. Je jasné, že celoživotní úspory milionů lidí se promění dříve či později v bezcennou hromádku papíru.

Řecko je jen prvním dějstvím chmurného dramatu, které Evropu teprve čeká. Tento Augiášův chlév totiž bájný Herkules již vyčistit nemůže …