Investoři posledních patnáct let žili ve světě, kde trhy často táhly především finanční podmínky: levné peníze, růst valuací, zpětné odkupy akcií a „finanční inženýrství“. Tento režim se někdy shrnuje jako financializace – období, kdy se ekonomika i investiční výnosy opíraly víc o cenu kapitálu než o reálné investice. Dnes se ale stále častěji objevuje opačná teze: svět se vrací k industrializaci, tedy k fázi, kdy budou klíčovým motorem růstu opět fyzické investice, infrastruktura a výrobní kapacity – zejména energetické a síťové.

Reálné investice do infrastruktury a technologií jsou pozitivní signál: znamenají snahu zvyšovat kapacity a produktivitu. Současně ale tento proces probíhá v podmínkách, které jsou z pohledu rizika náročnější než před deseti lety. Nejde o hladký přechod, ale o dlouhý cyklus, který bude opakovaně testovat limity reálné ekonomiky.

Je to proces, který naráží a bude narážet na limity kapacit, na cenu energie, na politická rozhodnutí, na regulaci a na geopolitické šoky. Proto se do popředí vracejí témata, která byla v éře levných peněz často vedlejší: energetická bezpečnost, přenosové soustavy, průmyslové kapacity, logistika, „strategické“ suroviny a technologie, které umí zvýšit produktivitu. A hlavně: investiční vlna kolem AI, která není jen o software, ale o obrovském objemu hardwaru a infrastruktury – datových centrech, čipech, elektrické energii, chlazení a síťových prvcích. Tento typ investic je kapitálově i energeticky náročný – a tím zvyšuje citlivost celého systému na cenu vstupů, kapacity a stabilitu dodavatelských řetězců.

Do toho vstupují veřejné finance – velké investiční programy se v řadě zemí financují v prostředí vysokého dluhu a citlivosti na úrokové sazby. K tomu politizace institucí: měnová politika, regulace i mezinárodní obchod jsou častěji součástí vnitropolitických sporů. Výsledkem je režim, ve kterém se trhy mohou rychleji přepínat mezi optimismem a obavou, protože roste riziková prémie spojená s politikou, regulací a geopolitikou.

Proč může být volatilita vyšší, i když je dlouhodobý příběh pro zlato pozitivní

V této situaci roste hodnota aktiva, které nestojí na závazku protistrany. Zlato je v takovém režimu především pojistka: proti šoku v důvěře, proti zhoršení měnové stability a proti epizodám, kdy trh přestane řešit výnos a začne řešit přežití likvidity. Zlato dává smysl i v době investičního boomu – právě proto, že boom může být provázen vyšší volatilitou a častějšími „přepínači“ nálady. Jeho role není „vsadit si na krizi“, ale stabilizovat portfolio v prostředí, které je strukturálně méně předvídatelné.

Jeho dlouhodobý trend může být pozitivní, a přesto mohou přicházet prudké korekce. Důvod je jednoduchý. Zlato je globální trh, ale likvidní („okamžitě obchodovatelná“) nabídka je relativně omezená proti tomu, jak velké umí být krátkodobé tokové pohyby kapitálu.

Když se do trhu dostane režim nucené likvidity – například při zavírání pákových pozic – cena se může pohybovat rychle, často i proti intuici. V takových epizodách se odděluje investor od spekulanta. Investor má rámec, proč zlato drží, a unese i nepříjemné výkyvy. Spekulant naopak často reaguje na cenu, nikoli na roli aktiva v portfoliu. A právě v těchto momentech se potvrzuje, že zlato je primárně nástroj řízení rizika, nikoli nástroj „rychlého výnosu“.

Zlato v takovém prostředí nehraje roli „proti akciím“. Hraje roli proti nejistotě. A to je přesně důvod, proč se o něm dnes mluví i v souvislosti s industrializací: svět investuje do reálných věcí, ale dělá to v méně stabilních podmínkách než dřív. Právě proto dává smysl mít v portfoliu něco, co je schopné fungovat jako kotva, když se trh přepne do režimu stresu. Industrializace je návrat reálných investic – a zlato je návrat potřeby pojistky, protože tento návrat probíhá v tvrdším a méně předvídatelném světě.